Život v guardu #1 – Robin Javorek (Black belt) 1/2

DŇA 14. apríla 2018 • PRIDAL Daniel Myfish
<
Okamžitě bych vyměnil vše, co vím, za to, co nevím“.

V současné době třináctý černý pás v Brazilském Jiu-Jitsu v České republice. Trénuje pod vedením profesora Slawomir Szamota (černý pás třetího stupně) a Vinicius „Draculino“ Magalhaes (černý pás pátého stupně). Je hlavní trenér v GB Draculino Czech, prezident pro Brazilské Jiu-Jitsu mezinárodní federace Way of Warrior (W.o.W.) a vice-prezident Abu Dhabi Combat Club (ADCC) pro českou republiku. Profesor Robin Javorek.

Je to teprve pár dnů, co jsi obdržel od svých mistrů černý pás a stal se z tebe profesor Brazilského Jiu-Jitsu. Gratuluji k tomuto skvělému úspěchu. Proběhla nějaká oslava? Doma, nebo s přáteli z gymu?

Oslava ne. Nemyslím si, že je tu důvod slavit. Přijmul jsem gratulace a na prvním tréninku, kde se sešel snad rekordní počet lidí, jsem poděkoval.

Dosažení tohoto cíle Ti zabralo „pouhých“ devět let. Hnědý pás jsi měl dva roky. To není v BJJ úplně běžné. Ty jsi původním povoláním středoškolský učitel. Může to mít nějaký vliv na Tvou schopnost učit se novým technikám? Jak dlouho to běžně ve světě trvá průměrně dobrému studentovi?

Říká se, že to průměrně trvá 8-10 let. Z hnědého na černý je podle IBJJF minimum 1 rok. Takže si myslím, že ty dva roky nejsou vůbec extrém. Takže jsem ve všech směrech průměrný. Nemyslím si, že být středoškolským učitelem má přímý vliv na učení se něčemu novému. Vliv může mít to, že učím BJJ. A to, že učím, mi pomáhá v učení sebe.

Když to nyní vezmeme trošku popořádku, od Tvých začátků…

Před Jiu-Jitsu jsi dělal určitě i jiné sporty. Můžeš nám říct něco o svých začátcích v bojových sportech? A co kolektivní hry, jako třeba fotbal, kdy jsi ho hrál naposledy?

V 7 letech jsem začal s judo. To jsem dělal do svých 13 let, kdy jsem skončil kvůli zranění kolene (operace menisku). V 15 letech jsem začal dělat kungfu. To jsem dělal 13 let. V 18 letech jsem k tomu přidal freestyle karate (akrobatické sestavy na hudbu), které jsem dělal cca 10 let. V té samé době jsem začal i se sebeobranou RBSD, díky které jsem se přesměřoval na MMA (a vypustil trénink kungfu) a z MMA pak k BJJ. Měl jsem i roční zkušenost s tradičním ju-jitsu, tai-chi a qi-gong.

V 7 letech jsem taky rok hrál v přípravce fotbal, ale nevybrali mě, nešlo mi to. Z míčových her jsem nejvíce hrál basketbal, který se mi líbil pro nesčetné možnosti kombinací ve velmi rychlém sledu. Také jsem hrál 4 roky závodně šachy, ve kterých se mi i docela dařilo. Kolem třicítky jsem také 3 roky závodně běhal dlouhé tratě (5-20 km) a horské běhy. Fotbal jsem samozřejmě taky s kamarády párkrát hrál, ale kdy to bylo naposledy, už nevím.

Před 30 lety. Judo, první zkušenosti s bojovými sporty.
Před 30 lety. Judo, první zkušenosti s bojovými sporty.
18. 3. 2006 - kungfu kariéra v týmu Martial Gym
18. 3. 2006 – kungfu kariéra v týmu Martial Gym

 

Když úplně pomineme svět sportu, je nějaké povolání, o kterém jsi vždycky snil? Dříve jsi byl učitel tělesné výchovy. Byla to jasná volba, nebo mezi čím ses rozhodoval? Jakou máš střední školu, nebo jsi chodil na gymnázium?

V mládí byly kromě sportu mou vášní počítače. Chtěl jsem být programátor. Chtěl jsem jít už na střední počítačovou, ale rodiče mi vnutili gymnázium. Po půl roce studia na počítačové univerzitě jsem si uvědomil, že takto nechci strávit život a šel jsem studovat tělocvik. Vysněné zaměstnání jsem neměl.

S oblibou používáš frázi „černý pás je bílý pás, který to nikdy nevzdal“. Napadla Tě někdy myšlenka, že bys BJJ nechal? Období modrého pásu je v tomto docela zlomové, jak na tu dobu vzpomínáš Ty? A je vůbec někdo z dob tvých začátků stále aktivní jiujiteiros?

Tohle mě nenapadlo nikdy u ničeho. Vždy, když jsem se do něčeho pustil, tak jsem setrval. A pokud jsem s něčím skončil, tak to bylo proto, že jsem to vyměnil za něco lepšího. Ale ne proto, že by mi něco nešlo. Tohle mě nikdy ani nenapadlo. Čím déle BJJ dělám, tím více si mě učarovává, protože čím dál více si uvědomuji, kolik toho ještě nevím a chtěl bych umět. Jak mi říkal Richard Šmehlík (držitel černého pásu v BJJ, zlaté medaile z Nagana a Stanley cupu): „Okamžitě bych vyměnil vše, co vím, za to, co nevím“. Od úplného začátku jsou dnes stále se mnou dva lidé: Karel Kazlepka (fialový pás, vede Olomouckou pobočku) a Jiří Ježek (fialový pás, který nikdy nepřestal a přes veškeré pracovní a rodinné vytížení si vždy najde čas na trénink).

04. 04. 2012 - první trénink s Richardem Šmehlíkem (na fotce v bílém kimonu s bílým pásem, i když v té době už měl modrý)
04. 04. 2012 – první trénink s Richardem Šmehlíkem (na fotce v bílém kimonu s bílým pásem, i když v té době už měl modrý)

 

Tvým přímým mistrem je tedy Slawomir Szamota z Polska. Kde jste se poprvé setkali, proč sis vybral právě jeho? V ČR jsi první černý pás pod profesorem  Draculino, dá se tedy říct, že do Česka jsi tuto „větev“ dovedl ty? Jak se stalo, že ses dostal pod jeho netopýří křídla?

Začínal jsem v roce 2009 semináři v Jungle BJJ. Po roce a půl se naše cesty rozdělily a já hledal nějaký tým, pod kterým bych mohl trénovat. Tehdy bylo stále moje hlavní zaměření na MMA a nogi grappling. Po půl roce hledání mi byl doporučen tým v Tychy, že prý tam mají vycházející hvězdu MMA Marcina Helda. Město Tychy je 100 km od F-M. Napsal jsem email Slawkovi, jestli bych mohl přijet na trénink. Bylo to zrovna v době, kdy měl Marcin (tehdy měl 19 let a hnědý pás) mít první zápas v Bellatoru. Domluvili jsme se tedy hned na další týden po jeho zápase. Byl jsem tam jak v sedmém nebi. Vypadalo to, že všichni dělají úplně jiný sport než já. Bílé pásky byly na úplně jiné úrovni. Začal jsem tam 1x týdně trénovat a to BJJ a MMA. To byl březen. V červenci jsem jel jako jediný Čech na letní kemp, kde mi Slawek udělil modrý pás a od té doby jsem v hlavě opustil MMA a beznadějně propadl kráse BJJ. Téhož roku v listopadu jsem se poprvé setkal s Draculinem, který oficiálně přijal ČR pod svá křídla.

22. 07. 2011 - první kemp. Robin získal modrý pás. (zleva Robin, Marcin Held, Slawek Szamota, Tamsz Kamiński - v současnosti již všichni blackbelt)
22. 07. 2011 – první kemp. Robin získal modrý pás. (zleva Robin, Marcin Held, Slawek Szamota, Tamsz Kamiński – v současnosti již všichni blackbelt)

 

Profesor Draculino, pod jehož jménem šíříš krásu Jiu-Jitsu je ve světě uznávanou kapacitou. Zařadil bys ho třeba do TOP 10 nejlepších profesorů na světě?

Neznám všechny ostatní profesory. Nicméně jméno Draculina je ve světě spojováno se synonymem jednoho z nejlepších učitelů BJJ ve světě a jeho autoritu uznávají i jiné týmy. Konkrétně třeba u Cyborga mi říkali, že ho velmi respektují.

Většina BJJ gymů v Česku si podle mě tak trošku „hraje jen na svém písečku“, vypadá to, že profesoři a trenéři se zajímají jen o svůj gym, sem tam udělají turnaj nebo kemp a jsou spokojeni. Ty ale jdeš dál, snažíš se, aby se Brazilské Jiu-Jitsu šířilo mezi lidi, propaguješ tento sport a jeho filozofii globálně. Co Tě k tomu žene?

Všechny ty benefity, které BJJ dává. Jiu-Jitsu mi změnilo život. A nejen mě. Já jsem povahou učitel. Ať jsem působil jako učitel ve škole nebo jsem působil jako lektor ve vzdělávací společnosti, kde jsem učil obchodním dovednostem nebo teď jako trenér. Rád pomáhám lidem a vím, že BJJ dokáže pomoci. Takže velmi rád aktivně přiložím ruku k dílu a snažím se o zpopularizování a rozvoj BJJ u nás. Myslím, že se to docela daří. Např. Copacabana Valachien Gym pod vedením Honzy Tichého (hnědý pás) začala pořádat víkendové kempy, které jsou otevřené pro všechny týmy. Letos tam bude 30 bílých a 30 barevných pásů z různých týmů. Já tam jedu poprvé a moc se na to těším. Myslím si, že se již u nás podařilo pokořit to počáteční ego bránící ve spolupráci a že jsou lidé vyspělejší a otevřenější spolupráci. Ukázalo se, že společně porosteme všichni rychleji, než když si budeme hrát na svém písečku. V konečném důsledku nejsme soupeři. Všichni jsme na stejné lodi. Což je krásný ukazatel toho, jak BJJ dokáže pozitivně formovat lidi a proč stojí za to se s ním dělit s ostatními.

Kdybys měl zprůměrovat čas, který věnuješ tomuto sportu, je to vlastně i tvé zaměstnání, kolik hodin týdně pracuješ? Dá se to porovnat s běžnou prací, kde si odpracuješ svých 5 x 7,5h a více se nestaráš?

Tohle se nedá takto vyčíslit. V prvé řadě to nepovažuji za práci. Tím pádem nelze ohraničit, kdy pracuji a kdy už je to volný čas. Mám to velké štěstí, že dělám to, co miluji. A že to, co miluji, mě dokáže uživit. Ale dělal bych to i bez té finanční stránky, jen bych neměl na to tolik času a tím pádem by v konečném důsledku byli škodní všichni Ti, kteří jsou na mě nějaký způsobem vázáni. Ať už se jedná přímo o studenty ve F-M, instruktory GB Draculino, kteří mají své pobočky nebo účastníky turnajů, které spoluorganizuji, či českou BJJ komunitu, kterou obšťastňuji příspěvky na sociální síti. Můj den se skládá ze studia (čtení knih, studování BJJ apod.), administrativy spojené s oddílem a pobočkami, organizování turnajů, vymýšlení nových projektů a cílení vize, vytváření výukových materiálů a připravování tréninků. To bere nejvíce mého času. Samotná fyzickou účast na tréninku je pak opravdovou odměnou, kvůli které to všechno dělám. Ráno se probouzím s myšlenkou na Jiu-Jitsu a večer s ní usínám.

Ve druhé části rozhovoru, který vyjde již brzy se dozvíte více o dalších Robinových starostech a hlavně radostech.

Zdroj fotografií: soukromé album Robina Javorka

Musíte byť prihlásený na pridávanie komentárov.